fbpx

MŮJ PŘÍBĚH

Od obav, strachu a neschopnosti k pohodě a komfortu v roli šéfa.

 

Jaký jsem dnes šéf?

Jsem šéf, kterého bývalí podřízení zvou na svatbu i do zahraničí. Při náhodném setkání s Katkou, dívkou z mého bývalého týmu, mě své kamarádce představila jako Zuzku, nejlepší šéfovou, kterou kdy měla.

Jiný kolega, Petr, mi řekl, že mu vyhovoval prostor a podpora i to, že jsem v určitých situacích dokázala rozhodnout, že to celé jednoduše „kliklo“. Prostě dokážu vést lidi tak, že výborně pracují, jsou spokojení a nechtějí odcházet.

A není to tím, že bych byla s každým kamarádka a „dovolovala“ vše, co kdo chce, spíš naopak. Tohle vše dokážu i v náročných podmínkách, v dobách, kdy je nutné šetřit a zvyšovat produktivitu a kdy to prostě není snadné.

Největší tým, co jsem kdy vedla, měl přes sto lidí a měl za úkol rozjet ohromný projekt nového servisního centra v Čechách, v nesmyslně krátkém čase a za dost těžkých podmínek. A zvládl to skvěle!

Dnes vidím své bývalé podřízené růst, jak se stávají sami vedoucími, mají víc zodpovědnosti a jak to zvládají. Nebo prostě jen dělají skvěle svou práci a jsou si toho vědomi. To mne moc motivuje a jsem na ně pyšná - a taky na sebe! Kam jsem je dovedla, co jsem v nich pomohla probudit, co jsem je naučila.

Dnes jsem dobrý šéf. Dřív jsem nebyla.

Když jsem ve 23 letech vedla svůj první malý tým, byla to v podstatě asi katastrofa. Žádná pořádná vize či směr, komunikace taky nic moc. Čekala jsem, že všichni rozumí, co se má dělat, a pak se divila, když něco nebylo, nedopadlo nebo byl někdo nespokojený. A vedle toho jsem se trochu bála, že to dělám špatně, a říkala si, jak to vlastně mám dělat.

Neměla jsem totiž za kým jít pro radu - byla to malá firma, šéfem jsem se stala trochu nečekaně, můj jediný nadřízený byl předseda představenstva, kterého jsem viděla tak jednou za dva měsíce.

Na druhou stranu, když se na to dívám zpět, nejsem si jistá, jestli bych měla dostatek odvahy někoho o radu požádat...

V sedmadvaceti jsem začala pracovat v korporátu a vedla pro změnu dvacetičlenný tým. Minimálně jsem věděla, že vést lidi je těžké, ale můj počáteční výkon také nic moc…

Dodnes si pamatuji, jak mi koordinátorka řekla, že se mnou potřebovala něco probrat, přišla k mému stolu, a já tam nebyla – byla jsem na školení a týmu to neřekla. Ani mne nenapadlo, že bych to měla předem hlásit. V podstatě první rok byl hlavně o tápání a hledání jak mám vést svůj tým.

Hlavou mi běhalo spoustu otázek...

  • Jak mám někomu říct, že něco není v pořádku a chci to jinak? Neurazí se? Pochopí to? Nerezignuje na svou práci? Nebude naopak napříště chodit s každým problémem?
  • Proč to dělá takhle? Proč to nedělá? To nechápe, že je za to odpovědný?
  • Dělá dotyčný skutečné tolik, jak se zdá, nebo to jen dokáže okecat? Jak mám porovnat dva lidi na různých pozicích? Jak to poznám?
  • Jak mám někoho pochválit? Za co, vždyť to není nic moc, já bych to udělala líp...

 

A na úrovni celého týmu další:

  • O čem je mám informovat, co potřebují vědět?
  • Mám jim to vše naplánovat? Nebo je nechat, ať to udělají sami, i když vím, že to nebude odpovídat mojí představě?
  • Co od nich chci?
  • Co vlastně chci?

A tohle všechno jsou jen otázky z běžného provozu, ne z chvílí, kdy se něco pokazí, nefunguje, klient není spokojen, je nějaký větší problém a je potřeba okamžité reakce.

Jak jsem se cítila já?

Co vlastně chci byla otázka, která mně tehdy dost vystihovala.

Byla jsem z vedení lidí ve stresu a nespokojená sama se sebou - že jsem špatný šéf a tým je se mnou nespokojený. Měla jsem pocit, že to nemám ve svých rukou, že mne to dost vláčí. Bála jsem se interakcí s členy týmu a snažila se předcházet potenciálně nepříjemným situacím i konfliktům.

Hledala jsem rady, co mám dělat, chodila na různá školení, u svých šéfů a kolegů si všímala, co mi vadí a co nechci já dělat, ale pořád jsem se sebou nebyla spokojená. Hledala jsem pro sebe vzor, a trochu bojovala i s tím, že většina manažerů a šéfů kolem bylo mužů a jejich styl mi často nevyhovoval. Nedokázala jsem se s nimi ztotožnit.

Byla asi jsem šéf, kterého nikdo z nás nechce.

Ale moje úsilí a snaha nalézt cestu se začalo vyplácet.

Nebo jsem prostě jen vyčerpala množství slepých uliček:-) to už teď nevím.

Nebyla to změna během jednoho okamžiku, prozření na nějakém školení, spíš celková změna směru. Uvědomění si, že neexistuje žádný zázračný recept „jak být dobrý šéf“. Žádné „vezmi půl kila empatie, smíchej to s rozhodností a přidej 10 deka pravidelných schůzek, okořeněných sledováním produktivity…“. Uvědomění si, že si ten svůj recept míchám sama a že odpovědnost je jenom moje.

Přestala jsem řešit to, co mi u mých šéfů vadí a naopak si všímala toho, co mi vyhovuje. K tomu jsem přidala vše, co mně osobně do té doby fungovalo, navíc svou autenticitu a temperament a prostě se rozhodla to začít dělat. Pamatuji se, že jsem si jednou představila jak to bude vypadat – jak bude vypadat kancelář, kdo tam bude, jak to bude fungovat – celé jsem si to v mysli ‚nakreslila‘ (vizualizace je cesta, která mi funguje). A pak jsem to začala realizovat.

Musela jsem také hodně zapracovat na svém egu a přijímání zpětné vazby. Když nevím, co dělám špatně a co ostatní potřebují, tak to nemohu změnit. K tomu mi v té době pomohlo studium psychoterapie a komunikace.

A díky tomu všemu se situace začala měnit.

To, že můj přístup začal fungovat, mi potvrdil tým – v anketě spokojenosti jsme vyhráli se 75 procenty (první rok jsme měli 31 procent…).

Měla jsem nulovou míru odchodů a zvládli jsme i mnohem větší objemy práce.

A dostala jsem cenu jako Role model vedoucího! Byli jsme ten rok v celé firmě jen 4.

Slavíme 3 roky existence:)

A co bylo dál?

Na základě těchto výsledků jsem dostala nabídku pracovat jako mentor juniorních kolegů. Bylo to ohromně zajímavé, pomáhat jim řešit jejich problémy a témata. A představte si, ti, co byli vedoucí, velice často řešili to, co já nějakou dobu před nimi také!

Opět jsem slyšela otázky a obavy: Jak mám s týmem pravidelně komunikovat? Dvě podřízené mají spolu konflikt, jak to mám řešit? Je mi nepříjemné řešit XY… Když jsme to probírali, tak i na základě mé vlastní zkušenosti (včetně neúspěchu) jsme většinou nalezli fungující cestu. Oni byli postupně ve svých rolích jistější a spokojenější. A já jsem byla zase jednou pyšná, jak to zvládají, a spokojená s tím, co dělám.

Teď...

A proto jsem se rozhodla, že pomohu ostatním šéfům.

Těm, kteří přemýšlí co a jak mají dělat, řeší nějaký konkrétní problém a hledají, kdo jim pomůže, aby se mohli ve své roli cítit komfortně. Chci, aby měli stejný pocit zadostiučinění z toho, že jejich podřízení rostou, vedou úspěšně své týmy. Že je zvou na svatby a křtiny, na výlety a srazy po pěti letech, a rádi je představí jako nejlepší šéfy, co kdy měli!